Přeskočit na obsah

Svoboda vyznání v mezinárodních smlouvách a v českém právu

Obsah. Svoboda vyznání je jedním ze základních práv člověka. V právních předpisech je obvykle spjata se svobodou svědomí a svobodou myšlení.

Svoboda vyznání (náboženská svoboda) zahrnuje právo jednotlivce i skupin vyjadřovat a projevovat své náboženské či duchovní přesvědčení, a to jak v soukromí, tak veřejně. Člověk také má právo svoje náboženské přesvědčení měnit. Podrobněji to znamená, že je základním právem člověka mít či nemít náboženské přesvědčení a toto přesvědčení projevovat i veřejně. Jelikož lidská práva jsou nedělitelná, nejsou absolutní, ale jejich výkon je omezen i dalšími lidskými právy a právy ostatních lidí.

Mezinárodně-právní zakotvení. Na globální úrovni OSN nebyla dosud přijata právně závazná úmluva věnovaná výlučně náboženské svobodě; ta je však součástí řady univerzálních úmluv – např. v čl. 2 Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948), v Úmluvě č. 111 Mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (1958), v čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), v čl. 14 a 30 Úmluvy o právech dítěte (1989).

Náboženská svoboda je však zakotvena v čl. 18 (právně nezávazné) Všeobecné deklarace lidských práv (1948) takto: „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje i svobodu změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou nebo výkonem obřadů.“ 

Z tohoto textu vychází mj. i čl. 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1950): 
„1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. 
2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ K tomu existuje početná judikatura Evropského soudu pro lidská práva.

Podobně v Evropské unii je náboženská svoboda zakotvena především v čl. 10 Listiny základnách práv EU (LZP, 2000): 
„1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním úkonů a zachováváním obřadů. 
2. Právo odmítnout vykonávat vojenskou službu z důvodu svědomí se uznává v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.“

Tzv. Vysvětlení k LZP upozorňuje, že „Právo zaručené v odstavci 1 odpovídá právu zaručenému v článku 9 EÚLP a v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny má stejný smysl a rozsah. Omezení proto musí respektovat čl. 9 odst. 2 úmluvy, který zní: …“ (viz výše).

Navíc je v EU zakázána diskriminace mj. na základě náboženského přesvědčení, a to v čl. 21/1 LZP, čl. 10 Smlouvy o fungování EU a v čl. 1 směr. 2000/78 o rovném zacházení v zaměstnání.  Tato svoboda je také předmětem nezanedbatelného počtu judikátů Soudního dvora EU (C-130/75 Prais; C‑157/15 G4S Secure Solutions; C-804,341/19 WABE; C‑336/19 Centraal Israëlitisch Consistorie van België). 

Dále v EU platí speciální ustanovení o vztahu EU k církvím a náboženským organizacím dle čl. 17 Smlouvy o fungování EU: „1. Unie uznává postavení, které podle vnitrostátního práva mají církve a náboženská sdružení či společenství v členských státech, a nedotýká se jej.
2. Unie stejným způsobem uznává postavení, které podle vnitrostátního práva mají nekonfesní organizace.
3. Unie udržuje otevřený, transparentní a pravidelný dialog s těmito církvemi a organizacemi, přičemž uznává jejich identitu a jejich osobitý přínos.“

Z dalších regionálních mezinárodních smluv zakotvujících náboženskou svobodu je třeba zmínit čl. 12 Americké úmluvy o lidských právech (1969) a čl. 8 Africké charty práv člověka a národů (1981).

Zakotvení v českém právu. Na ústavní rovině je náboženská svoboda chráněna Listinou základních práv a svobod takto: 
„Čl. 15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. 
(2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. 
(2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“

Tato ustanovení provádějí zákony, zejména zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, jehož § 2 stanoví: 
„(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
(2) Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno. Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí.
(3) Nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti.
(4) Každý má právo volit si duchovní nebo řeholní stav a rozhodovat se pro život v komunitách, řádech a podobných společenstvích.
(5) Nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání.“

Náboženská svoboda požívá i trestněprávní ochrany. § 176 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. s názvem „Omezování svobody vyznání“ stanoví toto:
„(1) Kdo násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné újmy
a) nutí jiného k účasti na náboženském úkonu,
b) zdržuje jiného bez oprávnění od takové účasti, nebo
c) jinému v užívání svobody vyznání jinak brání,
bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) na nejméně třech osobách, nebo
b) se zbraní.“

Text: doc. JUDr. Pavel Svoboda, Ph.D., D.E.A.